Z Birminghamu do Cardiffu, tedy hlavního města Walesu jedeme busem asi 4 hodiny. Autobus je poloprázdný, takže každý máme pro sebe dvě sedačky. Po cestě občas vysvitne sluníčko, ale jakmile se blížíme k cíli, obloha se zatáhne tak, že je černo jako v 9 večer.
 |
| Přejíždíme Severn bridge z Bristolu do Cardiffu. |
 |
| Foto z wikipedie |
Jen co dojedeme do cílové stanice a vystoupíme, vyndám kufr ze zavazadlového prostoru, začnou padat kroupy.....- k nasrání, a tak se jdeme schovat do nejbližší autobusové zastávky. Hnedka je vidět zeď od cardifského hradu, a tak okamžitě víme, jakým směrem se vydat. Dnešní den zjišťujeme, že se hraje na Milenium stadium ragbyový zápas, takže v ulicích, hospodách a v uličkách směr stadion je přecpáno. Všude davy lidí jdoucí na stadion...atmosféra zajímavá.
 |
| Fanoušci, proudící ke stadionu. |
 |
| Milenium Stadium, to byl slyšet hukot :) |
My se avšak vydáváme na prohlídku hradu, za ,,pouhých,, (11 liber, 330 Kč). Kvůli zápasu nevidíme jednu část, pže jí má pronajmuté to družstvo, a asi tam provází svý lidi či co. Proto se dostáváme na věž, kterou otevírají pro turisty ve zvláštních případech cca třikrát do roka. Po prohlídce si procházíme další věž (nebo spíš zbytek hradu na kopci), na kterou vedou příkré mokré schody. Je to o hubu :)
 |
| Uvnitř hradu-což je logické :) |
 |
| Ve věži. |
 |
| S waleským drakem |
 |
| Takhle mi taťka někdy vyhrožuje :D |
 |
| To nejblíž bylo zavřené, zatím ta věž, na které jsme byli a za ní Milenium Stadion. |
Po prohlídce hradu, se vydáváme hlavní ulicí až k autobusovému nádraží, odkud by měl jet bus do našeho hotelu mimo Cardiff.
Nenašli jsme totiž žádné ubytování v Cardiffu, které by nestálo na jednu noc míň jak 5000Kč, proto Porthcawl. Na nádraží však zjišťujeme, že díky zápasu z nádraží autobusy nejezdí, a to až do osmé hodiny večerní (což není vůbec jisté). Jediné co čteme je vyvěšená A4, kde jsou čísla busů a odkud jezdí. Náš autobus X2 však mezi nimi není. Ptáme se tedy černocha v zářivé žluté vestě co se to teda děje. Myslíte, že nám poradil odkud X2 jede? Ani náhodou, maximálně nám ukázal informační centrum, které bylo pro naše štěstí zavřené. Nastává otázka, co budeme dělat? Míšu napadá jít do mekáče, připojit se na net a kouknout se na jízdní řády X2, tedy spíše na jméno druhé zastávky v Cardiffu, kde by autobusy měly jezdit. Zjišťujeme tedy jméno zastávky a vydáváme se opět k hradu a ještě dál za něj. Zjišťujeme, že by to mělo jet v půl 7, a tak sprintujeme, abychom ho stihli....Jenomže máme opět smůlu, a ulici nalézáme deset minut po půl. Procházíme celé nástupiště, a hledáme zastávku s nápisem X2 - myslíte že nacházíme? NEEEE!!! Míša se tedy ptá pár chlápků, kteří mu vysvětlují cestu, avšak z popisu stejně nevíme kam jít. Pak se ptám já dalšího chlapa, který odkloňuje dopravu..ale ten řekne, že věří, že ta zastávka bude někde tam(kde už jsme jí hledali). Pak se jdu tedy zeptat ještě dvou jiných pánů, kteří o ulicích Cardiffu mluví, jako bych tu byla roky, a ne 3 hodiny. Tak se jich vyptávám znova a znova, a posílaj nás prostě směr busové nádraží ze kterého jsme přišli. A tak si dáváme opět tu 15minutovou štreku od hradu hlavní silnicí, okolo busového nádraží na most, který si myslíme, že tam je, avšak není....Už mě začíná napadat spaní v mekáči, že se do hotelu prostě nedostanem, začínám přemýšlet o pláči, který jistě vždycky v takovýchto situacích pomáhá :D:D:D Zaženu myšlenky na pláč, a začínám se ptát lidí okolo, zda aspoň ví kde je tady most. Jeden vůbec neví, že se na něco ptám, další není odsud..až pak narazíme na místo odkud by busy mohly jezdit. Tam se ale ptáme znova, a vysvětlují nám, že toto jede někam jinam, a že na X2 musíme tam a tam...asi třikrát se to snažíme pochopit a furt se ptám, jestli to chápu dobře :D. Když zjistí, že opravdu nevíme, krok po kroku nám vysvětlují cestu. Neodcházím do té doby než opravdu nevím kam jít:) A tak se vydáváme řečeným směrem. Opět se ale zase ztrácíme..ale naštěstí i poté vymotáváme. Poté se ptáme paní, která už ví kde je most, a řekne nám, kam jít. Za mostem se ptáme už přednaposledy kam. Když jsme na místě, hledáme odkud by mohla jet X2, nenalézáme a tak se ptáme znova. Tam nás už ale slyší pani, která jede stejným směrem, a tak čekáme s ní:) UFF. Zanedlouho přijíždí bus a my si po 2 hodinách hledání busu sedáme s blaženým pocitem spaní v teple. Já s mojí promokavou bundou, jsem zmoklá, kalhoty taky nic moc, a tak se do mě dává zima. V busu zjišťujeme, že nepojedeme nějakých 30 minut jak jsme si původně mysleli, ale 1,5h!!!Fuf. Opět si říkáme, kde vystoupíme když neříkají zastávky. Naše by měla být poslední, ale v Porthcawlu to staví tak pětkrát. A tak se opět ptám. Pani mi sotva rozumí, pže ve Welsu se mluví welsky...ale řiká mi, kde vystoupit. Pak nám radí ještě jeden pán, ať vystoupíme tady na zastávce, kde bus zastavil. Poděkujeme a vystupujeme. Hotel najdeme za krátko, je to blízko. Před hotelem stojí člověk, který na nás vychrlí, že hotel je plný......????????? To mě uplně jeblo, a chrlim ze sebe, že máme rezervaci. Zevnitř vychází řev a živá hudba...Takové doupě :D Přijdeme do hotelu: a paní majitelka. Hotel je obsazen. ??????????? Máme rezervaci, a tak kouká na můj vytištěný papír...hledá jméno, které jí pak stejně ukazujem. A ona že to musí ověřit. Pak přichází další pani jestli čekáme na check in, takže my jakože jo...No naštěstí po 10 min. přišla, že máme pokoj 12 a ja jí ukazuju, že jsem si oddychla. Ještě řiká, že slaví výhru, a že se omlouvá, a že máme pokoj přesně nad tím kraválem, ale že máme přijít dolů a užívat si to s nima:D ty vole...(2 hodiny hledání busu, 1,5h v buse směr hotel, pak že je hotel obsazený) a potom všem si to s nima mám jít užít ?:D No šílený...Ale, bydlíme, a máme kde spát. No, máme letiště, které je o něco málo větší než jednolůžko, takže o mém spaní se moc hovořit nedalo. Každopádně jsme se osušili, převlíkli a říkáme, že nebudeme sedět na pokoji, a že si půjdeme trochu užít dolů, a poznat welskou pařbu :D Dole se zanedlouho ve dvou svetrech zahřeju, což je pozitivum. Za hotel platíme 45 liber i se snídaní-drahééé...ten kravál by nám měli odečíst. Každopádně ta oslava: zpívají dvě pani při těle, které si to opravdu užívají, a nebojí se tancovat a nebojí se to rozjet, což je super...Oblékání všeobecně v Anglii je strašné (všichni se oblékají jako ku*vy, když jdou někam pařit), takže se tady podivujem, co nosí čtyřicátnice za hadry - holá záda, špeky přetékají, ale jim je to jedno. Taky jde o to, že tady je za to nikdo nesoudí, jako my v ČR :D a jako já teď.
 |
| Vesnická pařba :D |
 |
| Chachá :D |
Odebíráme se na pokoj, Míša zaléhá, já se jdu ještě spršit..nábytek a postel drncá z hlasité hudby :D Avšak usínáme. Já moc dobře, ale nespím, pže se držím u kraje postele, a hlídám se, abych nespala uprostřed postele, a abych omylem do Míši nedrncla a podobný věci. A v poslední době ze srandy hlásíme, je důležité aby se aspoň jeden vyspal dobře, než oba špatně. :D Takhle je to í s jídlem. :D a se vším :) chudák já :D Každopádně ráno jdeme na 8 hodinu na Full english breakfast, na kterou se těšíme.
 |
| Slanina,párky,vajíčko,teplé rajče,fazole,ryba. |
Po snídani se jdeme mrknout k moři. Měl by to být Bristolský záliv. Sluníčko se snaží vylézt z mraků. Jsem nadšená, jsem u moře! .) Poté se jdeme mrknout ještě na maják. Dnes je St. Patriks day, a proto máme zelená trička, mikiny, a zelené odznáčky, které jsme si koupili v Liverpoolu.
 |
| Porthcawl |
Poté se vydáváme zpět do hotelu vyzvednout zavazadla. Hledáme zastávku, ze které se jede do Cardiffu. Zase jí nemůžeme najít, takže se ptám. Pán neví, a tak si poradíme sami. Nakonec všechno dobře dopadne, zastávku najdem. Bus jede za 45 minut. Vydáváme se tedy znova k moři, přes hlavní ulici, plnou zavřených obchodů. V buse spím a čtu si. V Cardiffu potom jdeme navštívit záliv a muzeum.
 |
| Náš hotel. Jinak ve Walesu je jiná architektura a nejsou zde cihlové domy, ale kamenné. |
 |
| Divadlo |
 |
| Pierhead building |
 |
| Promenádka plná restaurací a barů |
 |
| Cardiff Bay |
 |
| U divadla |
 |
| V muzeu je plno dinosaurů a trilobitů, kamenů, zlata... |
Odjíždíme do Londýna v 15:30, v 19:30 má jet z Londýna vlak k nám do té prdele. Jelikož s velkým zpožděním, pravděpodobnost, že stihnem nakoupit lístky, a zeptat se jak to jede (pže Péta vyhodila papír s řády v domnění, že když už jsme poslední den přežili, že už nic nepotřebujeme) je téměř nulová. Stíháme koupit lístky, avšak informace jsou zavřené. Vůbec nevíme, kam jet, utíkáme na jednu zastávku, ale já avšak jako hrdinka řeknu pojedeme tímto vlakem, který jede kam cca potřebujeme a tam se uvidí. To se naštěstí vyplácí, a tam už jede vlak do Gomshallu bez dalšího přestupu. Píšu Thandi ať nás vyzvedne. A poté zdrceně uleháme do postýlek.
